Znáš ten pocit, kdy odkládáš něco, o čem víš, že je důležité. Prostě se ti do toho nechce. Odborně se tomu říká prokrastinace. Mám pocit, že tím trpí každý. I já. Hledal jsem způsoby, jak s tím pracovat. Paradoxně jsem našel řešení, které jde přímo proti proudu.
Když už prokrastinuji, dělám to vědomě
Když cítím, že se mi do něčeho nechce, zastavím se a zeptám sám sebe: „Když se do toho teďka dám. Reálně udělám? Kolik mi to v tomto rozpoložení sežere času.“
Pokud si odpovím, že stejně budu odkládat, i kdybych se do toho pustil, dovolím si prokrastinovat. Ale vědomě.
Dám si třeba hodinu, kdy dělám, co se mi chce. Bez pocitu viny. Tenhle přístup mě zbavuje vnitřního napětí. Po té hodině se vrátím k práci s větší energií.
Odkládáš práci? Uklízíš garáž nebo boty?
Prokrastinace má různé podoby. Někdy mám pocit, že musím udělat něco jiného. Místo Excelu uklízím garáž. Nebo leštím boty. Když už si sednu k počítači, otevřu si chat s kolegy a odpovídám na všechny zprávy.
Pak si uvědomím, že tohle je jen další forma odkládání. Ale namísto boje s tím si dovolím dělat, co potřebuji. Právě proto že se v tomhle znám tak si říkám jestli to co v tu chvíli opravdu chci dělat (a potřebuji dělat) nepočká aspoň třeba o hodinu.
Pokud vyhodnotím že ano (což, ruku na srdce, počká téměř vše), tak si prostě tu hodinu dovolím dělat něco jiného, bez špatného pocitu. Současně však s vědomím, že za tu hodinu to prostě udělám.
Nicméně tu hodinu už nemám ten nepříjemný pocit z toho, že mám dělat něco jiného. Je to prostě tak, že tu hodinu mohu dělat cokoliv co se mi chce. Vím, že tu hodinu mám prostě k dispozici. Třeba to bude jiná pracovní činnost, která té věci pomůže. Nebo to žádná pracovní činnost prostě nebude. Třeba si někam zajedu se projít do přírody, utříbit si myšlenky.
Dělám věci ve správný čas
Zjistil jsem, že dělat věci ve správný čas je klíčové. Když na ně nejsem naladěn, výsledek za moc nestojí. Trvá to déle a nemám z toho radost.
Proto se snažím pracovat v časových blocích, kdy jsem nejefektivnější. U mě je to dopoledne mezi 10:00 a 11:45. Druhý blok mám od 15:30 do 17:00. Pokud ale v tomto druhém bloku nemám flow, ten blok je zbytečný.
Není to moc času ze dne, že? Ale když víte, že máte tyto bloky, je to neskutečná energie a jsem za relativně krátký čas udělat velmi mnoho věcí. Respektive v daných blocích mít ten potřebný impakt. Když to vím, jsem já ten, kdo určuje co v daném čase budu dělat a kam energii vložím.
Moje best practice
Do efektivních bloků dávám práci, která vyžaduje soustředění. Pokud cítím, že mi hlava běží jinam, práci necpu na silu. Raději ji posunu.
Také si tvořím vhodné prostředí. Když mám uklizený stůl, práce jde lépe. Stejně jako třeba naostřené struhy na soustruhu.
Další věc, která mi funguje, ale nepovažuji asi za úplně efektivní, je mít takzvaného „bičaře“. Tak jsem si pojmenoval funkci někoho, kdo prostě vedle mě jenom sedí a v uvozovkách „kontroluje“ jestli danou činnost dělám.
Někdy potřebuji někoho, kdo mi prostě řekne: „Teď máš dělat tohle. Dělej to!“
A pomyslně práskne bičem. Jako neefektivní to považuji proto, že jak je patrné, vyžaduje to čas dvou lidí na práci jednoho člověka. K tomuto kroku přistupuji jen v momentech, kdy jsem některé věci už odložil a považuji je za opravdu důležité. Taky vím, že už je odložit nejde.
Abych eliminoval zbytečnou časovou náročnost takového řešení, tak mi někdy pomáhá, když si vezmu například notebook a jdu do kanceláře za dalšími kolegy. Nejsem tam sám a nechávám se motivovat prostředím. Tady vidím ostatní, jak pracují – jak jim to jde.
A v tu chvíli se jednodušeji nastartuji a danou činnost vykonám.
