Je to otázka, nebo konstatování – je to vlastně jedno. Dnes toto sousloví emotivně prožívám dosti intenzivně. Všichni říkají, že kdyby to byl dotaz a měli by najít odpověď, která se má týkat mě, by odpovědět byla „ne“. No, ale kdo to vlastně oceňuje nebo ocení?
Mé superego, které prahne po ideálech a nutí mou osobnost se aspoň snažit jich dosáhnout. Jaké ideály. Kdo to vlastně vidí a hodnotí? (kdyby něco, tak Ježíšek není – i když jsou Vánoce). Hodnotím to „já“. Být v pohodě vůči sám sobě, vědět, že jsem udělal vše pro to, aby věci šlapaly dobře, abych si já sám sobě nemusel před spaním už říkat: „Jsi blb, mysli i na sebe. Děláš až moc.“
Budu se mít více rád 🙂
