Vzpomínám si na jeden večer v kanceláři. Bylo kolem desáté a já měl hotové všechny pracovní úkoly. Přesto jsem cítil, že něco není v pořádku. Tento pocit se opakoval často.
Dokonce i tehdy, když jsem přišel domů dříve, vždy se dostavil pocit nenaplnění. Jak je možné, že splnění všech cílů automaticky nevede ke spokojenosti?
Každý rok jsme se pouštěli do nových projektů. Neustále jsme hledali způsoby, jak vylepšit produkty. Zaměřoval jsem se hlavně na růst výkonu. Nastavoval jsem si náročná KPI a očekávání od sebe samého.
Na papíře dávalo vše smysl. Ale jen na papíře. Cíle jsme plnili, čísla rostla, někdy lépe, někdy hůře. Přesto jsem stále cítil, že něco chybí.
Signály, že něco není v pořádku
Začal jsem si uvědomovat, že doma a ani v práci už neprožívám radost. V té době jsem žil sám, nebyl jsem nijak objektivně přetížený. Přesto jsem byl unavený, podrážděný a bez energie.
Jedno období jsem strávil sledováním dokumentů o druhé světové válce, finanční krizi nebo různých konspiračních teoriích. Když jsem sledoval už třetí video o vlivu jezuitů na bankovní systém, uvědomil jsem si, že tudy cesta nevede.
Tento moment byl pro mě zásadní. Rozhodl jsem se přehodnotit, jak nakládám se svým časem.
Přehodnocení priorit
V práci jsem na sebe kladl velké nároky. Oficiálně jsem měl 1,5 úvazku, reálně to však bylo často ještě víc. Bylo třeba si přiznat, že za tímto přístupem byly různé motivy: strach ze selhání, potřeba uznání, tlak okolí.
V té době pro mě bylo velmi důležité nezklamat kamaráda, se kterým jsem podnikal. Nechtěl jsem ohrozit ani naše přátelství, ani naše výsledky.
Čísla fungovala, ale já sám v sobě necítil žádnou vnitřní motivaci. Volný čas jsem prakticky nevyužíval nebo jsem ho opět vyplňoval prací. Začal jsem si klást otázky: Pro koho to vlastně dělám? Kde jsem v tom všem já?
Nové nastavení rovnováhy
Začal jsem věnovat pozornost osobnímu rozvoji. Četl jsem knihy z různých oblastí: kvantová fyzika, fungování mozku, psychologie, filosofie, esoterika, spiritualita (a to i ta náboženská). Hledal jsem logiku, která by mi dávala smysl.
Nakonec jsem vytvořil jakýsi kompilát získaných poznatků a pustil se do psaní své první osobní vize. Díky tomu jsem si jasně stanovil, čemu chci říkat ano, a také, čemu budu říkat ne.
V následujících letech jsem si podle své vize definoval konkrétní cíle. Hlavní KPI mé osobní vize jsou: klid mysli, čas pro sebe a zdraví. Soukromě jim říkám KCZ, aby mé osobní KPI bylo skutečně osobní. A ano, jsou měřitelná.
Co mi nikdo neřekl (ale měl)
Tato zkušenost mi přinesla zásadní uvědomění. Výkonnost totiž není protikladem rovnováhy. Výkonnost bez rovnováhy je ale vždy jen dočasná.
Zjistil jsem také, že pokud si dokážu nastavit správnou rovnováhu, cítím větší radost nejen z dosažených výsledků, ale i ze samotné cesty k nim.
Zkuste se sami sebe zeptat:
„Jak vypadá rovnováha ve vašem životě? Co sledujete, když nesledujete jen čísla?“
Dnes už nehodnotím jen to, kolik práce stihnu. Hlavně se ptám, zda má to, co dělám, smysl pro mě osobně. To je totiž KPI, které mi nikdy nikdo nenastavil.
A jaká je vaše nejdůležitější metrika?
