Je 6:30 ráno, venku něco kolem nuly. Sedím u jezírka nedaleko od domu. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jak si člověk idealizuje určité věci – jak si podle fotek a videí z internetu představuje, jaké to je, žít to, co vidí na obrázcích.
Sám sobě jsem chtěl ukázat, že tu iluzi jde zkusit žít. Začal jsem si do dnů vkládat rutiny. Říkám tomu „větší rutiny„. Třeba chodím častěji na ryby. V reklamním letáku vypadá ranní rybaření skoro děsivě idylicky. Realita je jiná. Vstáváte v pět, možná dřív. Musíte mít připraveno už večer, abyste ráno netrávili čas doma. A pak – venku je kosa. Auto škrabete, pokud není rybník docházkově blízko.
Realita romantiky v detailech
V tom mrazivém ránu dorazíte k vodě. Ruce zmrzlé, připravujete krmení, rozkládáte udice. Pokud jste byli prozíraví, udělali jste si návazce předem. Židlička mezitím přebírá okolní teplotu. A vy si na ni sednete. Sledujete indikátor. Možná se kromě vás probouzí i nějaký kapr.
To ráno zní možná hrozivě, ale pak přijde ta druhá část příběhu. Jak se rozednívá. Slunce začne hřát. A i v té zimě je najednou příjemně – pocitově. Člověk se zastaví. V myšlenkách i fyzicky. Sleduje okolí. Ptáci cvrlikají, občas vyskočí rybka, přistane kačena. A tady už přichází to, čemu říkám romantické představy.
Co si vyberu vidět
Zjistil jsem, že jsem v tomhle romantik. Dívám se na krásu jednotlivých činností. Nezaměřuju se tolik na rušivé detaily. A i když to nejde vždy, vím, že záleží na tom, kam věnuji pozornost. Kdyby to byl film, jde o to, který záběr zvýrazním. Kterou část si sám sobě dám jako hlavní.
Například – nedaleko místa, kde sedím, je dálnice. Můžu se soustředit na její hluk. Říkat si, jak příroda ustupuje městu. Nebo… nastražit uši na ptáky, kteří jsou v bezprostřední blízkosti. Já volím to druhé. Poslouchám ptáky. A píšu si do mobilu tyhle poznámky, které možná jednou skončí na blogu.
Romantika v běžných věcech
Všímám si, že to mám tak skoro se všemi činnostmi, které mě naplňují. Hledám si v nich romantickou rovinu. Ať už jde o kajak, střelbu z luku, motorku, bushcraft. I při práci se dřevem víc vnímám, jak se pod rukama mění materiál, než že je v garáži zima. Nemám dílnu jako z katalogu, ale i v tom malém prostoru si tu romantiku odžiju.
Stejně tak na kajaku – vnímám přírodu, vodu, jízdu. Mohl bych se soustředit na to, že jsem mokrý nebo mi je zima. Že mě čeká úklid a sušení výstroje. Ale pro mě je podstatnější ta romantická linka. A jsem rád, že se mi daří ji vnímat víc než překážky.
Pomáhá mi si to uchovat
Moje best practice? Zaměřuju pozornost na to, co bych si chtěl z dané chvíle uchovat. Jak bych na ni chtěl vzpomínat. Pomáhá mi v tom mobil – prostě si vyfotím detail nebo situaci. Pak se k tomu vracím. Nefotím pro jiné, ale pro sebe. Nechci jen plnit galerie. Chci, aby mě to občas znovu vtáhlo.
Mám galerie rozdělené – práce se dřevem, kajak… Díky tomu se můžu rychle vrátit do momentu. Prožít znovu to, co bylo důležité. A vím to i předem – třeba u rybaření. Místo vybírám ne podle očekávaného úlovku, ale podle toho, jak se tam cítím. Klid, prostor, krajina.
To samé na motorce – dávám přednost úzkým cestám mimo hlavní tahy. Nejde mi o kilometry. Jde mi o to, kudy jedu. Ne o to, jak rychle. Baví mě nasávat energii místa. A dění, které se děje.
Malé přání na závěr
Přeji i tobě mnoho romantických zážitků – těch, které si vědomě vybereš.
